František Polák
HANA Höschlova (z magazínu Blesk - TV plus):
František Polák měl být dle přání rodičů lékařem. To by ovšem televize přišla o jednoho z nejlepších režisérů zábavných pořadů a také hudbymilovný svět by byl o několik hitů (Setkání pro Zagorovou a Drupiho, Když jdou na mužskýho léta pro Matušku) chudší. Nicméně Františkova cesta k režisérskému pultu vedla po studiích na pražské konzervatoři ještě pěkných pár kilometrů muzikantským světem. V televizi začínal před pětadvaceti lety jako hudební dramaturg, potom se věnoval psaní scénářů (Ring volný, Abeceda, Možná přijde i kouzelník) a deset let teď navíc usedá za režisérský pult.
Musí být režisér zábavných pořadů hudebně vzdělaný?
Nemusí, ale je to obrovská výhoda, protože muzika je podstatnou složkou každého zábavného pořadu a hudební vzdělání vám umožní spolupracovat s lidmi i v tomto směru na profesionální úrovni. A oni to okamžitě vycítí.
Jak se vám daří vycházet s umělci, jejichž emoce občas vítězí nad rozumem?
Jenže právě tato jejich vlastnost z nich činí to, co jsou. Umím si představit bankovního úředníka bez emocí, umělce ne. Režiséři mají různé metody, jak se s tím vyrovnat, někteří jsou laskaví, mírní, jiní herce škrtí. To už záleží na povaze, ale obojí funguje.
Dokázal byste třeba vyjít s rozmazlenými holywoodskými hvězdami?
Hvězdné manýry existují i u nás, samozřejmě v menším měřítku než v Americe. Řekl bych, že je to úměrné velikosti naší země.
Proč myslíte, že nechtějí naši umělci zveřejňovat své honoráře?
To souvisí s českou mentalitou, které dominuje závist.
Čekal jste, že název vašeho pořadu Možná přijde i kouzelník vejde do našeho jazyka jako určité úsloví ?
Vůbec ne. Dokonce, když jsem s tímto názvem přišel, tak se nelíbil, že prý byl dlouhý. Ale jak je vidět, chytil se. A víte, jak název vznikl ? Jako kluk jsem hrál na jedné vesnické zábavě a v paměti mně utkvěl naprosto geniální poutač: »Hudba, tanec, pivo, jitrnice, jelita, umělci z Prahy ... a možná přijde i kouzelník«.
V současné době děláte pro Českou televizi pořad Jsou hvězdy, které nehasnou. Kde jste vypátral Vladimíra Hrona?
Upozornil mě na něj Standa Procházka mladší a já jsem si ho vyzkoušel v Šanci, kde imitoval celou abecedu zpěváků. Zaujala mě jeho muzikálnost i další schopnosti.
Které další umělce jste takzvaně udělal?
Začínala se mnou řada lidí, jiní zažili svůj comeback, ale málo kdo přizná, že ho někdo udělal. Každý spíš předpokládá, že je natolik geniální, že prorazil sám. Považuji to už za jistý zákon přírody a překvapilo by mne, kdyby tomu bylo jinak.
Jste původním povoláním muzikant. Zahrajete si ještě občas?
Zpočátku to ještě šlo, ale teď už není vůbec čas. Neumím dělat víc věcí najednou.
Na čem teď pracujete ?
Od září uvidí diváci každý měsíc pořad "Jsou hvězdy, které nehasnou", myslím, že se budou dobře bavit. Také už teď připravujeme jeden velký projekt na počátek přištího roku, a to je I. Ples slavíků. Na pódiu se sejde všech patnáct vítězů anket Zlatý slavík (1962 - 1991) a Český slavík (1996-2001), což je unikátní záležitost. Všechno se odehraje na Žofíně a měla by to být velice hvězdná akce.
Musí mít tvůrce zábavných pořadů smysl pro humor?
Samozřejmě, i když každý si staví tu laťku jinak. Někdo má rád humor intelektuální, někdo Iidový. Bohužel v poslední době se rozmohl ještě jeden druh humoru a to humor za každou cenu. Ten nemám rád.
Znám vaše pořady z natáčení a pak sestříhané v televizi.
V čem tkví to kouzlo? Střižnu mám strašně rád, protože tam se dá leccos vylepšit a upravit, ale natočený materiál musí být dobrý. Když natočíte blábol, žádná střižna to nezachrání. Hlavně vám nesmí být líto něco vyhodit. Znám tvůrce, kteří z materiálu na jeden dobrý pořad udělají tři špatné. Jen proto, že je jim líto vynaložené práce.
Od koho jste se jako režisér učil?
Měl jsem velké štěstí, že jsem pracoval s dobrými režiséry. Janík Roháč, Zdeněk Podskalský, Ivo Paukert, každý měl trochu jiný styl práce, ale pro mne to byla obrovská škola. Každý měl také svoje úsloví, například Roháč, když se mu něco nezdálo a prohlásil, "je to volajaké švédské", bylo jasné, že to jde ven. Zdeněk Podskalský zase s oblibou říkal, že režisér je na place odtoho, aby se herci nesrazili, a Ivo Paukert každému vysvětlil, že pouze režisér a maminka mají pravdu. To se v žádné škole nenaučíte.
